VÁNOČNÍ ČTENÍ – PŘÍBĚHY

 „Kdyby se Ježíš  tisíckrát narodil v Betlémě, není nám to nic platné, jestliže se nezrodí v našich srdcích.“

PDF verzi si můžete stáhnout zde: VÁNOČNÍ ČTENÍ


Smysl Vánoc

Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“

Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křidly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin. Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“

Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“

V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě:

Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro. A že nás přišel zachránit …


A vědí to vůbec lidé?

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: „Co pro tebe znamenají Vánoce?“
Veverka odpověděla: „Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda.“

Liška se připojila se svou představou: „Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. „Do řeči se jim vložil medvěd: „Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!“ Slyšet se dala také straka: „Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit.

„Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: „Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!“
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: „Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?“ Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel:

„A vědí to vůbec lidé?“ (z knihy Vánoční příběhy pro potěchu duše


Vánoční mše v kriminále padesátých let

Opět vánoce (1955), druhé v kriminále. Předcházelo jim předvánoční období smutku a depresí, nejkritičtější období lidí odloučených od domova. Začínalo listopadem a stupňovalo se úměrně se zkracujícími se dny, sílícími větry, mrazivými dešti a sněhovými závějemi. Přesto jsme intenzívně prožívali advent. Bylo nás několik, kteří jsme spolu s kněžími utvrzovali sebe i kamarády v naději, že vše špatné jednou skončí a – řečeno slovy staročeské adventní písně – „Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním, a bude v den onen světlo velké, aleluja.“ Podrobnou zprávu o tom, jak jsme zde vánoce prožili, jsem popsal v motáku domů:

„Na vánoce jsem se těšil a dobře jsem se na ně připravoval. Naši kněží (redemptorista Krajčík, dominikán Zemek, křižovník Šebesta a salesián Szabados) měli plné ruce práce, vyslechli desítky zpovědí. Na Štědrý den, z bezpečnostních důvodů už odpoledne – výjimečně se nefáralo – se na čtyřech světnicích zúčastnili „půlnoční“ mše desítky muklů. V naší světnici se nás kolem patera Szabadose sesedlo nejmíň třicet. Mše byla recitovaná, latinská, jinak to tehdy nešlo. Dva chlapci ministrovali a já četl celý liturgický text nahlas slovensky, český nebyl k dispozici. Všichni, i ti, kteří nás sledovali z povzdálí, jsme byli dojati a druh druhu bližší než jindy. Jaká krása, vyslechnout v pokoji a v podmínkách tak neklidných, radostnou zvěst o tom, že se nám narodil Spasitel, všeho světa vykupitel! Více než polovina přítomných přistoupila k svatému přijímání.

Z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád

Pane Ježíši přijď, prosím, o těchto vánocích i do mého života a přines do něj svůj pokoj, lásku a všechno to, co mi schází, co stále někde hledám, po čem toužím ale nemohu to nalézt.  Vždyť Ty jsi přišel, abych měl život a měl ho v plnosti.           


Krabica plná lásky

Dievčatko pripravovalo darček k Vianociam. Balilo  krabicu do obrovského kusa drahého pozláteného papiera a prikrášľovalo ju lesknúcimi ozdobami a farebnou stuhou.

“Čo to robíš?”, pýtal sa jej otec. “Toľko zbytočne použitého papieru. Vieš, koľko to stojí?”
Dievčatko si pritislo krabicu k sebe a so slzami v očiach utieklo do kúta.
Po štedrovečernej večeri prinieslo dievčatko krabicu v pozlátenom papieri otcovi.
“To je pre teba, oci”, zašepkala.
Otec zneistel. Asi bol na ňu príliš tvrdý. Veď to bol darček pre neho. Začal teda pomaly rozväzovať stuhu, trpezlivo rozbaľoval obrovský papier a pomaly krabicu otvoril. Bola prázdna.
To ho rozzúrilo: “To si zničila všetok tento papier kvôli nejakej prázdnej krabici?”
Dievčatku sa opäť nahrnuli slzy do očí: “Ale ona nie je prázdna! Dala som do nej milión pusiniek.”
Preto má jeden muž na svojom pracovnom stole krabicu od topánok.
“Veď je prázdna”, čudujú sa všetci.
“Nie je. Je plná lásky môjho dievčatka”, odpovie zakaždým.


Proč Bůh přišel na Zem jako dítě

Pastýři se vraceli z Betléma, kde se poklonili Ježíškovi narozenému v chlévě. Nesli mu náruče darů a teď se vraceli s prázdnýma rukama.

Kromě jednoho z nich, mladičkého pastýře, téměř ještě chlapce. Ten si z betlémského chléva přece jen něco odnesl. Celou cestu tu věc pevně svíral v dlani. Ostatní by si toho ani nevšimli, kdyby se kdosi nezeptal: „Co to máš v ruce?“

„Stéblo slámy,“ odpověděl mladík. „Vzal jsem si ho z jesliček, ve kterých leželo to dítě.“ „Stéblo slámy,“ ušklíbali se ostatní. „Takové smetí! Zahoď to!“ Mladý pastýř rozhodně zavrtěl hlavou. „Kdepak,“ namítl, „já si ho schovám. Pro mě je to znamení, připomíná mi malého Ježíška. Pokaždé, když ho vezmu do ruky, vzpomenu si na něj i na to, co o něm řekli andělé.“

Druhý den si pastýři mladíka znovu začali dobírat: „Co jsi udělal s tím stéblem?“ Mladík jim ho ukázal. „Pořád ho nosím u sebe.“ „Zahoď to, k ničemu ti není.“ „Ne. Má velkou cenu. Ležel na ní Boží Syn.“ „A co má být? Důležitý je přece Boží Syn, a ne kus slámy.“

„Mýlíte se. Velkou cenu má i ta sláma. Na čem jiném by ležel, když je tak chudý? Boží Syn potřeboval trochu slámy. To mě poučilo, že Bůh potřebuje i obyčejné lidi a věci. Potřebuje nás, kteří nemáme velkou cenu, kteří toho moc nevíme.“ Stéblo jako by mělo pro toho pastýře čím dál větší význam. Na pastvě ho často držel v ruce, vzpomínal na slova andělů a byl šťastný, že má Bůh tolik rád lidi, že se stal stejně malým jako oni.

Pak mu však jeden z jeho druhů vytrhl stéblo z ruky a rozhořčeně vykřikl: „Dej už s tím zatraceným stéblem pokoj! Bolí nás z těch hloupostí hlava!“ Stéblo vztekle zmačkal a zahodil.

Mladík klidně vstal, zvedl stéblo ze země a opatrně narovnal. „Vidíš, zůstalo stejné jako předtím. Pořád je to stéblo slámy. Ani tvůj vztek s ním nic nezmohl. Jistě, zničit stéblo slámy je snadné.

Ale přemýšlel jsi už někdy o tom, proč nám Bůh seslal malé dítě, když potřebujeme silného zachránce a vojevůdce? Jednou vyroste, bude z něho muž a nic ho neporazí. I přes lidskou zlobu zůstane tím, čím je – Spasitelem, kterého nám seslal Bůh.“ Mladý pastýř se usmál a se zářícím pohledem pokračoval: „Boží láska se totiž nedá zničit a zahodit. I když se zdá křehká a slabá jako stéblo slámy.“


Vánoční hvězda

Každému z nás posílá Bůh nějakou vánoční „hvězdu“. Bůh si osobně vede každého člověka, který ho hledá. Tři mudrce Bůh oslovil a vedl k cíli prostřednictvím neobvyklé hvězdy. I každému z nás posílá nějakou „hvězdu“. Naší hvězdou mohou být zvláštní životní okolnosti, dobré zkušenosti, ale někdy i nemoc a utrpení. Může jí být nějaký člověk, který nám posvítí na kus životní cesty, jindy dobrá kniha. Občas se nám hvězda úplně ztratí, tak jako třem králům. Pak zůstáváme bezradně stát a ptáme se, kudy dál… Pokud se ale ptáme upřímně, pokud skutečně hledáme pravdu a chceme se podle ní zařídit, odpověď dostaneme. Bůh může promluvit i skrze člověka, který je zcela „mimo“. Tak jako Herodes, který nechtěl sloužit Bohu, říká mudrcům pravdu: „Jděte do Betléma.“ Je v tom velké povzbuzení: ke Kristu nás mohou přiblížit i ti, kteří se nám snaží škodit. Nakonec záleží jen na jediném – jestli opravdu k Bohu toužím dojít a jestli té touze zůstanu věrný i přes nejrůznější životní obtíže. Zpracováno podle knížky Vojtěcha Kodeta „Hledám tvou tvář“

Nezapomeňme při tom množství dárků, na ten nejvlastnější dar: darovat něco sami ze sebe. Darovat si navzájem čas. Otevřít náš čas Bohu. Tak zmizí hektičnost. Tak se objeví radost, tak nastanou pravé svátky. Nechť vánoční svátky naplní srdce všech lidí pokojem a mírem!                                 

(Benedikt XVI)                                   

(Všechny články jsou se svolením převzaty z www.víra.cz)